Speciál: Česká filmová pohádka

Česko má, alespoň co se týče filmu, jednu tradici jistou. Od padesátých let minulého století se u nás pravidelně točí pohádky. O to víc se tento speciál hodí s příchodem další české pohádky (Peklo s princeznou) do našich kin. Jaké jsou ty nejlepší? A kdo je králem pohádek?

Každá národnost umí něco ve filmu nejlíp. Pokud třeba Američanům jdou akční spektály, dejme tomu Italům artové filmy, tak právě Čechům pohádky.

Tento žánr „založil“ režisér Bořivoj Zeman se svoji Pyšnou princeznu (1952) a hn

ed si vydobyl první místo v žebříčku nejnavštěvovanějších filmů u nás (8 222 695 diváků). Na tehdejší dobu černobílá a vcelku dobrodružná pohádka oslovuje stále nové generace diváků u vánočních obrazovek. Bořivoj Zeman nezůstal ale jen u Pyšné princezny. Podle pohádky Sůl nad zlato Boženy Němcové vznikl film Byl jednou jeden král (1954). Vůbec první a zároveň poslední setkání Jana Wericha a Vlasty Buriana nepřineslo takové úspěchy jako předešlá pohádka, ale diváci byli vesměs spokojeni. Tažení režiséra Zemana přerušilJosef Mach se svými Hrátky s čertem (1956). A jsou-li někteří tvůrci pohádek adaptování velmi často, je to zajisté i spisovatel Jan Drda jako v tomto případě. Jeho divadelní hra na plátnech kin vynikala převážně výtvarnou stylizací Josefa Lady.

V roce 1959 vznikly pohádky rovnou dvě a od jednoho tvůrce. Geniální tvůrce československé kinematografie Martin Frič natočil Princeznu se zlatou hvězdou (mírně pokulhávající díky veršům, ději a obsazení) a Dařbujána a Pandrholu (jednoznačně vyhrává díky obsazení Rudolfa Hrušinského do postavy hlavního záporka). Bořivoj Zeman se o slovo přihlásil hned v roce 1968 se svým muzikálovém pojetí pohádky Šíleně smutná princezna.

V hlavních rolích se představili tehdejší populární zpěváci Helena Vondráčková a Václav Neckář. Dokonalá hudba Jana Hammera a působivá atmosféra dělají z této pohádky jednu z nejoblíbenějších.

Královnou mezi pohádkami je bezpochyby film Václava Vorlíčka Tři oříšky pro Popelku (1973) v hlavní roli s Libuší Šafránkovou. Film vznikl za podpory německého partnera. Jenomže další pohádky Kouzelný měšec (1996), Pták ohnivák (1997) a Jezerní královna (1998) produkované německým partnerem a režírované Vorlíčkem bohužel ztratily dost na české hravosti a přibraly více na temnosti, a nejen proto si jej moc diváků neoblíbilo.

S další várkou pohádek pro československá kina Vorlíček příliš dlouho nečekal. V pohádce Jak se budí princezny (1977), variací na Šípkovou Růženku, slavil úspěch hlavně Vladimír Menšík jako nezapomenutelný princův sluha Matěj se svými hláškami („Samé kytky, kdyby tak hodili jitrnici.“ nebo "Ještěže nechtějí, abych dělal orla. Já už bych se snad ani nevznesl."). Ve stejném roce natočil Bořivoj Zeman svůj poslední film a zároveň pohádku Honza málem králem. Opět, jako v Šíleně smutné princezně, v hlavní roli populární zpěvák, tentokrát Jiří Korn. Režisér Zeman potvrdil, že uměl točit zábavné a dobrodružné pohádky, ale i tak se na jeho jméno, s podivem, zapomíná.

Pohádkové trio ukončil Vorlíček s Princem a Večernicí (1978). Pohádka o princi Velenovi, krásné Večernici a jejich třech švagrech Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, a ústřední záporák Mrakomor v podání Radoslava Brzobohatého nenechal nejedno dítko klidné.

Dlouhých pět let trvalo než se do kin dostala další pohádka. Režisér Radim Cvrček natočil film Za humny je drak (1983), který bohužel kulhá kvůli méně propracovanému ději a provedení Draka Mraka. Tam kde film pokulhává, snaží se ho pozvednout alespoň Jiří Císler v roli krále. Jedna z nejpovedenějších pohádek vznikla v roce 1984, vytvořil ji Hynek Bočan a jmenovala se S čerty nejsou žerty.

Dokonalé filmové peklo, uchu lahodící hudba Jaroslava Uhlíře a herecký výkon Ondřeje Vetchého vynášejí tenhle film do pohádkových výšin.

Dosavadního krále pohádek Václava Vorlíčka vystřídal Zdeněk Troška a hned se svým prvním pohádkovým počinem (O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987) překvapil. Jeho Jasněnka přinesla do té doby nevídané pohádkové, až skoro akční, dobrodružství, skvělé filmové triky, dokonalá filmová hudba a výprava. Dalších šest let trvalo než dorazila do našich kin, pokud se nepočítají pohádky Freonový duch Zdeňka Zelenky a O zapomětlivém černokněžníkovi Hynka Bočana (oba filmy z roku 1991), které byly zasazeny spíše do současnosti, pohádka, jenž se stala v novodobé historii českých kin nejnavštěvovanější. Nesmrtelná teta (1993) Zdeňka Zelenky v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou (ta si zasloužila za tento výkon Českého lva), která je bohužel jediná, kdo jediná celý film táhne a dělá z něho něco víc, než jen průměrnou pohádku.

Jestli byla Nesmrtelná teta nejnavštěvovanější pohádkou, tak následující Princezna ze mlejna  (1994) Zdeňka Trošky nejoblíbenější. Postaraly se o to zejména postavy čerta, vodníka a „princezny“ Elišky. Nejen proto, zejména i komerční úspěch zapůsobil, vznikla Princezna ze mlejna 2 (2000), která bohužel, kdyby nevsadila jen na osvědčeného přehrávajícího čertíka Ivety Blanarovičové a pár písniček, mohla dát vzniknout daleko působivější pohádce. Opačný případ zas obstarala Troškova další pohádka a to Z pekla štěstí (1999), kdy první díl spíš přinesl jen pištící Markýtku v podání Michaela Kuklové, která se snad zázrakem v pokračování Z pekla štěstí 2 (2001) vrátila a skoro jako zázrakem vypadla z oko Jasněnce. Dokonalé dobrodružné podívané chyběl jen krůček, aby se dotkla pohádkových filmových nebes. A možná opuštění od tzv. celebrit v čele s Danielem Hůlkou v roli krále Brambase.

V roce 1997 vznikla jedna z dalších písničkových pohádek, které slaví u nás zřejmě největší úspěchy, a to Lotrando a Zubejda od režiséra Karla Smyczka. Skvěle sepsaný scénář Zdeňka Svěráka (podle Čapkových pohádek Doktorských a Loupežnických) dal vyniknout tenkrát neznámému Jiřímu

Strachovi a Báře Seidlové v hlavních rolích.

Zatím naposledy se Václav Vorlíček přihlásil s pohádkou v roce 1999. Byl to Král sokolů, který spíše zastupoval žánr dobrodružný než pohádkový, a doplatil na mnohočetnou koprodukci (Česko, Slovensko, Maďarsko a Polsko).

Nejnovějším pohádkám lze přičíst minimálně jedno velké plus. Alespoň autorům Anděla páně (2005) Jiřímu Strachovi, Nejkrásnější hádanky (2008) Zdeňkovi Troškovi a Pekla s princeznou (2009) Miloslavovi Šmídmajerovi, kteří se dokázali poučit od svých předchůdců (Troška sám od sebe) a uměli natočit svižné, zábavné a typicky české pohádky.

Jsem zvědavý s čím novým naši tvůrci ještě přijdou, a doufám, že mezi jednotlivými pohádkami nebude takový letitý odstup.

Je bohužel jen málo autorů, kteří dokáží natočit působivou pohádku, proto si jich važme.