Speciál: Slzopudné filmy aneb pláč snadno a rychle

Jsou filmy, u kterých se bavíte nebo nudíte. Jsou i filmy, u kterých se třeba bojíte, ale jsou i filmy, u kterých řvete jako želvy. Čím to je, že film ovládá až tak moc naše emoce? Dokonalá ruka režiséra nebo lidská slabost pro kýč? Pojďme společně kouknout na několik (upozorňuji několik, ne všechny filmy, které Vás dokážou rozbrečet, se sem vešly) filmů, které Vás jistojistě rozbrečí. Otázka další: Rozbrečí Vás některé filmy tím, jak jsou dokonale natočené nebo tím, že jsou tak zoufale hloupé?

Jelikož u některých filmů scénáristé nechávají to nejslzavější údolí pro nás až na konec, článek tak může obsahovat několik SPOILERŮ (zejména část o úmrtí)!

Každý z nás to zná moc dobře. Závěrečné titulky se blíží, jako diváci jsme napjati až k prasknutí, zní melodická hudba (většinou romantická) a na plátně se schyluje k nejdojemnější scéně z celého filmu. Scéně, kvůli které uroní slzu i Chuck Norris.

Zvířata a zvířátka

Zvířata ve filmu dojímají sami o sobě a nemusí ani nic víc dělat, stačí, že jsou (stejné platí i o malých dětech). Jsou roztomilá, k pomazlení, a je-li jim ublíženo nebo musejí-li zemřít, divákům to trhá žíly. Zvířata ve filmu jsou často využívána jako parťáci hlavních hrdinů. Takže když Robertovi Nevillovi zemře jeho pes ve filmu Já, legenda (2007) nebo Atrejovi kůň v Nekonečném příběhu (1984), slzám se prostě nejde ubránit. Nejdojemnější scéna může být i na začátku filmu. Ve filmu Medvěd (1988) spadne na medvědici při hledání potravy kámen a zabije ji, a my sledujeme, jak se její mládě musí smířit s tím, že je samo.

Volané číslo není dostupné…

Když se někomu stýská, nejjednodušší je vždycky zvednout sluchátko a volat. Problém ale nastane, když místo sluchátka držíte v ruce sprchu a z druhé strany se Vám nikdo neozývá, stejně jako malému klukovi jménem Kolja (1996). Volat může ale i nelidská bytost, fantazii se meze nekladou, a E. T. mimozemšťan (1982) chce přece volat domů.

Smrt nejbližších

Diváka nikdy nebude zajímat smrt vedlejší postavy (samozřejmě není-li ve filmu důležitá), ale vždycky smrt hlavní postavy. Ať se jedná o muže, ženu nebo dítě, pokaždé sáhneme po kapesníku.  Nelehké (o nic lehčí jsme to neměli ani my, diváci) to měla Rose v Titanicu (1997), když ji přímo před očima umírá Leonardo DiCaprio alias Jack v ledovém oceánu. Někdo se na smrt rozhodne jít dobrovolně, ale zcela proti vůli nejbližších. Hanně Schmitzové, která je uvězněna ve věznici, nezbývá ale nic jiného, i když před branami věznice na ni čeká její Předčítač (2008). Když umře ve filmu nevinné dítě, nemusí to vždy znamenat tragický konec filmu. Malá Ofélie z Faunova labyrintu (2006) je toho řádným důkazem.

Na filmovém plátně často umírají i slavné osobnosti. Pokaždé nám to je zcela jasné (životopisné filmy jsou přece podle života osobnosti), a zcela jasné nám to bylo i v případě smrti princezny Diany, a mohli jsme tak zjistit, jak si v takovýchto dnech počínala Královna (2006). Smrt ve filmu může být znázorněna i jinak než padnutím herců na smrtelnou lóži. Takže, když smrtka v podobě Brada Pitta odchází společně s Anthony Hopkinsem v roli miliardáře v závěru filmu Seznamte se, Joe Black (1998), je dceři Claire Forlani jasné, že oba už nikdy neuvidí.

Rodina je základ státu, ať se potká kdekoli

Každý se těší na setkání s rodinou. Rodinné vztahy jsou to nejsilnější pouto, které můžeme mít. Když matka porodí dvojčata, jedno se stane úspěšným panovníkem (dejme tomu Ludvíkem XIV.) a druhé je schováno bůh ví kde, matka stále touží po tom druhém dítěti víc a víc. Platí to i u královny matky, která svého uvězněného syna – Muže se železnou maskou (1998) touží vidět za každou cenu.

Ještě dojemnější je poslední setkání matky se synem. Umučení Krista (2004) je morbidní film, ale poslední dotek mezi žijícím Ježíšem Kristem a Marií je natolik dojemný, že rozpláče úplně každého, snad i toho největšího cynika. Výstižně této scéně napomáhá i zvolený hudební doprovod. Nikdo nikdy neví, co se mu připlete do života. Jednomu muzikantsky nadanému chlapci jménem August Rush se stala nemilá věc. Nikdy nepoznal své rodiče a nepřeje si nic jiného, než je potkat. V Melodii mého srdce (2007) se mu přání vyplní, a to dost velmi slzopudně, až hanba mluvit.

Setkání s nejbližšími může nastat i při zcela nečekané události, jako je projev Forresta Gumpa (1994), který je zcela náhodný. Náhoda ale hraje osudu dost často do karet a tak se divák může dočkat výkřiku do ticha: „ Forreste!!“ od milované Jenny. A setkat se může i výtvarnice Molly se ztraceným Samem, který je Duch (1990).

Jak už jsem zmiňoval na začátku, brečet můžeme i u dalších filmů. A věřím, že se najdou i tací, kteří se budou i smát, protože je nerozbrečí nic, ani tento slzopudný článek.

Tento článek není hodnocením jednotlivých filmů.