Recenze: Avatar - A co bude dál, Jamesi?

Fantastičtější svět snad nejde vytvořit. Peter Jackson? Tim Burton? Ne! O slovo se téměř po čtrnácti letech přihlásil režisér James Cameron.

Svým nejnovějším počinem nás vtáhl do nejkouzelnějšího světa, který si můžeme v mysli představit. V roce 2154 bude naše Země zničená válkami, příroda kolem nás bude bezbarvá, a zkrátka naše modrá planeta bude planetou vyhaslou. Americká vláda však vyslala na Měsíc Pandora tým vědců, vojáků a úředníků, aby získali důležité nerostné bohatství. Tým vědců však objevil na Pandoře daleko významnější objev. Zdejší třímetroví tvorové, Na´vi, jsou dokonale propojeni s rostlinstvem, stromy a živočichy, a aby vědci získali co nejdůvěryhodnější informace o objevu, vytvořili z lidské DNA tvory, Avatary, od oka neroznatelné od na´višťanů, kteří mají za úkol získat na´višťany na svou stranu. Jenže vojákům jde o nerosty víc než o živé tvory a vědu, a proto se rozhodnou drancovat pandorskou přírodu hlava nehlava.

Měl-li bych si vybrat mezi budoucností se zničenou přírodou, s krve prolitými válkami nebo mezi fantastickými tvory Na´vi, tajuplnými rostlinami či létajícími ptakoještěry, myslím, že víte, kam by moje volba směřovala. Po shlédnutí filmu byste i vy zatoužili stát se jedním z Avatarů. Cameron sice nevynaložil na příběh moc myšlenek (děj filmu je docela předvídatelný) a vykradl kdejaký jiný film, a Avatar se tak může jevit plný klišé a jako zbytečná pohádka (film není omezen žádnou věkovou hranicí, tudíž bodných ran se dočkáte mimo záběr), jenže to by nebyl Cameron, aby nás něčím nepřekvapil. Pandorská fauna (zmínění ptakoještěři, „koně" s šesti nohama, nosoroslontosaurus nebo jak to nazvat) a flora (při jakémkoli dotyku zmenšující se rostliny, fosforečně svítící rostliny každou noc, poletující semena ze stromu ve tvaru medúzek) je tak neotřelá, originální, promyšlená, že kdekdo uvěří tomu, že přeci jenom něco podobného musí existovat. Dojdeme-li k samotným tvorům Na´vi, jejich prokreslenost, detaily pokožky a jasnost očí nám dají velkou šanci uvěřit, že tam někde ve vesmíru skutečně existují.

Cameron čekal pěknou řádku let proto, aby digitální technologie dospěla dost daleko, kdy nebude možné pouhým okem rozeznat realitu od fikce. Sice pohyby těla tvorů jsou jaksi taksi digitálně škubající, ale hned to tvůrcovi odpustíte, až uvidíte například záběr s Nayriti (Zoe Saldana), když pije z listu rostliny dešťovou vodu, nebo dokonalou podobu mezi Jackem Sullym a jeho avatarem Jakesullym (Sam Worhington), a těžko pochopíte, že vše co uvidíte, včetně té vody, pochází z počítače. Nejen proto se s postavami hned zžijete a budete jim fandit až do závěrečných titulků.

Po technické stránce nelze filmu skoro nic vytknout. Kamera funguje tak, jak má, ale zoomování na detail funguje poprvé, podruhé, jenže potřetí a počtvrté se jeví již mírně opotřebovaně. Střih není naštěstí zběsilý a nechává nás, zvlášť při akčních scénách, hltat dokonalost práce režiséra. Jediná velká výtka padá na hlavu hudebního skladatele Jamesa Hornera, který, jak je u něho zvykem, vykrádá sám sebe, kde může. Proto vám veškeré melodie budou připomínat něco málo z filmů Trója, Zorro, a vlastně i na Titanic dojde.

 Herci od začátku do konce hrají co mohou, a my se s nimi snadno ztotožníme, i když žijí o pěknou řádku let později než my. Vědkyně Grace (Sigourney Weaver) na začátku působí jako tvrdohlavá, za svým cílem jdoucí postava. Brzo sami pochopíme, proč tomu tak je a fandíme jí až do jejího posledního mrknutí. Stejně tak si oblíbíte hláškujícího Jakesullyho, který ač jako bývalý mariňák má pro strach uděláno, ale Pandora je Pandora.

Zajdete-li do kina na 3D verzi, pochopíte, čímpak je „ten pan Cameron a jeho avatár" revoluční.

Film končí, dalo by se říct, pobídnutím: a co bylo dál? Své hodnocení zakončím pobídnutím a pošťouchnutím: a co bude dál, Jamesi?  A bude i zajímavé sledovat, kdo se pokusí pokořit samotného PANA REŽISÉRA, protože Cameron nastavil laťku hodně vysoko, možná až do vznášejícího se pohoří Aleluja.

Hodnocení: 90 %